Chce nás zabít? Aneb jak jsem překonala svůj největší strach

Včera jsem se zúčastnila úžasného celodenního tréninku Andyho Winsona Mysli konaj zbohatni naživo v Bratislavě. Loni na jaře jsem poprvé viděla Andyho na jednom webináři a moc se mi líbil, působil velice sympaticky. Začala jsem se o něj více zajímat, kdo to je, co dělá a čím víc jsem o něm věděla, tím více mě fascinoval.

Včera se mi splnil sen, viděla jsem se s ním naživo. V sále se 712 lidmi, v neskutečně strhující atmosféře. Celý den byl fantastický, ale zlatý hřeb si Andy nechal až na konec. Když jsem ráno podepisovala papíry, kde bylo napsané, že vše, co se tam odehraje je dobrovolné a že v případě nějakého zranění z nedodržení instrukcí, nesu zodpovědnost já, tak jsem se tomu jen smála a říkala si, že to má asi nějaké universální, pro všechny tréninky. V životě by mě nenapadlo, co se večer stane, co po celém dni aktivního tréninku a skvělých zážitků budu muset podstoupit.

Měli jsme odnést židle, na kterých jsme seděli, na okraj sálu a vzít si jen propisku. Všichni jsme na sebe zvědavě koukali, že co se to bude dít? Andy mluvil o transformaci, jenže co si pod tím představit? Utvořili jsme skupinky po deseti lidech a měli vymyslet nějaký pokřik. Pořád jsme netušili, co nás čeká. Zatím to byla hra.

Jenže potom to přišlo...

... Andy držel v ruce šíp, takový ten opravdový, jakým se střílí z luku a vyžádal si od někoho jablko, aby nám ukázal, jak šíp snadno do jablka zabodne. V tu chvíli jsem ani nedýchala a hlavou mi jelo, že tohle je nějaká sranda, že nás chce jenom postrašit a potom řekne, že to je apríl. Jenže hluboko uvnitř sebe jsem věděla, že tohle legrace teda není. Najednou mi došlo, proč jsem ráno podepisovala ten papír. Bylo to tady. Budeme pomocí krční jamky lámat šípy... Uf.

Celý den jsme se připravovali na tuhle chvíli, ta cvičení, která jsme dělali o našem strachu, najednou dávala smysl. Propiskou jsme měli na šíp napsat náš největší strach. V tuhle chvíli jsem nebyla schopná uvažovat, jediný strach jsem cítila z toho, co teď přijde. Mohla jsem couvnou, říct, že na to nemám, ale věděla jsem, že couvnout nechci. Jenže co s tím strachem?

Andy nám začal ukazovat, co máme dělat, co říkat, jak u toho dýchat a zároveň upozorňoval, že je to vážná věc, že musíme přesně dodržet, co nám říká, ať si neublížíme. Uf, uf.... vůbec mi tím povídáním nepomáhal můj strach zvládnout. Koukali jsme jeden na druhého a mi docházelo, že tohle je ta transformace, že teď jde o hodně.

Dostali jsme ochranné brýle a rukavici pro parťáka, který nám šíp bude držet. Uf, uf, uf.... šlo opravdu do tuhého, ta nejistota, jestli se to povede, nebo si ublížím, ty myšlenky, které se mi honily hlavou... Ještě teď, když to píšu, tak mám stejné pocity úzkosti, jako včera večer.

Je to tady, jsem na řadě...

...dávám si hrot šípu na krční jamku (mimochodem, zkuste si na ní zatlačit, jaký je to pocit?), kamarádka, která šíp zlomila přede mnou, a které jsem ho držela, si bere ode mě rukavici a chytá můj šíp. Myslím jenom na to, že to zvládnu, že to nic není, že se nemůže nic stát. A teď to přijde. Říkám kouzelnou formuli :-) , nadechuji se a...

....křup.

Šíp je na dva kusy, ani nevím jak a já jsem živá, ani krev mi neteče. Nic to nebylo, nebolelo to, jen trošku tlačilo a najednou přichází euforie. Já to dala!!! Wow. V tu chvíli ani nemáte slova. Objímala jsem kamarádku a užívala si tu chvíli. Strach byl pryč a s ním přišlo to známé AHÁÁÁÁÁÁ, že strach má velké oči. A má.

Strach z nebezpečí je tisíckrát horší, než nebezpečí samo. 

Daniel Defoe

Co napsat na závěr? Šíp byl jen symbol, metafora pro skutečný život, protože tohle nás mělo celé to představení naučit. Když v životě přijdeme do situace, která je nová, kterou neznáme a může nás třeba i bolet, tak často selžeme. Bojíme se a tak to raději vzdáme předem a ani nezkusíme. Zlomený šíp jsem si odvezla domů jako suvenýr, jako připomínku chvíle, kdy jsem se bála neznámého a vlastně docela zbytečně a kdy jsem překonala sama sebe, svůj strach a šla do toho!!!

PS: Tohle sami nikdy nezkoušejte!!!